PPKD #003: Právo na pravdu

Každý by měl mít právo na pravdu. Ovšem ne vždycky je pravda to, co vám někdo ukáže nebo řekne. Třetí díl Podcastu parkourového dinosaura má trochu odstup od parkouru, ale jeho výstup – to, že je třeba o všem přemýšlet a vše posuzovat na základě různých zdrojů – lze na parkour aplikovat. A stejně tak jej lze aplikovat na jakoukoliv část lidského života.

Jde tu totiž o velké vítězství současných generací. A to aniž by si to většinou uvědomovaly. V lidské historii až do současnosti neexistovala doba, kdy by bylo možné se učit různé údaje pouze omezeně, protože veškeré informace jsou doslova na dosah ruky závratnou rychlostí. Kdo by dnes potřeboval vědět, kolik vojáků se střetlo v bitvě u Agincourt, nemusí to vyhledat v dobové kronice či opravdu detailní učebnici historie (a hlavně se to, teoreticky, nemusí učit). Stačí zadat heslo Agincourt do Wikipedie.

Ačkoliv se tedy už není nutné učit všechno nazpaměť, mělo by být důležité něco, čemu málokdo věnuje pozornost. Ověřování informací. Mnohokrát za den se setkávám s názory a myšlenkami, které pramení čistě jen z toho, že si někdo přečetl článek na netu, nebo viděl nějaké vyloženě evokativní, přesvědčivé, vemlouvavé video, a rovnou se rozhodl považovat je jedinou možnou pravdu. Bez srovnání s kontextem, s dalšími názory, s protichůdnými představami, nebo alespoň se svým vlastním rozumem.

A děje se to všude, mezi běžnými lidmi i traceury – v parkouru je tomu tak nejčastěji v oblastech kondiční přípravy a výživy (ale i jinde). Proto jsem připravil PPKD #003: Právo na pravdu, kde na několika příkladech z praxe ukazuji, jak málo občas stačí na to, aby se “pravda” začala alespoň trochu blížit pravdě.

Video:


ODKAZY

Posted in PPKD | Tagged as: , , , , , , , , , , | 4 Comments

4 Responses to PPKD #003: Právo na pravdu

  1. Sonik says:

    Cenim za leveL!

  2. Rumcajz says:

    Co presne je to ‘pravo na pravdu’ (ktere by kazdy mel mit) a jak se konkretne projevuje?

    • Joanis says:

      “Právo na pravdu” je nezcizitelná možnost každého člověka si z informací, které dostává, samostatně seskládávat a neustále ověřovat co nejčistší popis skutečnosti.

      A teď tím delším způsobem…

      Právo na pravdu, ačkoliv v téhle podobě asi neexistuje v žádném zákoníku, by mělo zaručovat, že každý může mít názor, zároveň by ale mělo chránit ostatní právě tím, že jim umožňuje, aby si zformovali vlastní názor z mnoha různých zdrojů. To protože každý názor je subjektivní, ať se snaží být sebevíc komplexní a eklektický, a tudíž by neměl být nikdy vnucován jako jediný neomylný fakt.

      Jak se projevuje?

      Z vnějšku jako volný přístup k informacím (v nereálné ideální společnosti k informacím, které nejsou emočně, politicky či jinak zabarvené). Zároveň ze strany ostatních lidí jako respekt k vlastnímu názoru a přesvědčení. A také jako jakési ponuknutí k hledání dalších nových informací, které by mohly rozšířit a obohatit obzor.

      Vnitřně pak jako analýza co nejširšího záběru informací o každém tématu a sestavení vlastní představy o jevu, ke kterému informace náleží. A stejně tak jako respekt k názorům ostatních, ověřování vstupních dat – tedy jistý zdravý odstup – a neustálá konstruktivní kritika znalostí a poznatků vlastních i ostatních.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *